Setkání s Hejného metodou
V sobotu 25. listopadu se konalo již sedmé setkání s Hejného metodou.
Setkání s Hejného metodou
_______________________________________________________________________
V sobotu 25. listopadu se konalo již sedmé setkání s Hejného metodou. Celou konferenci zahájil pan profesor Milan Hejný, který nás pozdravil krátkou zdravicí prostřednictvím obrazovky.
Poté následovala přednáška Nadi Vondrové o metodice slovních úloh. Dozvěděli jsme se, jaké předpoklady musí mít děti k tomu, aby úlohu vyřešily a proč jsou slovní úlohy pro žáky strašákem. Pro vyřešení slovní úlohy je třeba pochopit text, vytvořit si dobré představy situace a představy výpočtu a na závěr ověřit, zda dává řešení smysl. Důležité jsou pro děti schémata a nákresy a na prvním stupni i dramatizace. Děti by měly porovnávat jednotlivá řešení úloh, uvědomovat si, které řešení je správné, které nefunguje, v čem se dvě řešení liší, kolik má úloha řešení. Také by měly řešit nedokončené strategie. Dostanou jen začátek řešení a mají úlohu dořešit nebo doplňovat neposedy (chybějící čísla) do slovní úlohy. To všechno přispívá k tomu, aby nedocházelo ke stereotypnímu řešení úloh jednoho typu se stejnými formulacemi nebo k povrchovým strategiím, které se při jinak formulovaných zadáních nedají použít a děti selhávají.
Zajímavé bylo také téma responzivní výuky, které přednesl Jan Chladík. Ta spočívá v podávání zpětné vazby žákům, ale také v průběžném vyhodnocování toho, jak se děti učí. Responzivní výuka zahrnuje i formativní přístup, který teď rezonuje celou pedagogickou veřejností a úzce souvisí s principy Hejného matematiky. Pan Chladík nám představil další krásný citát Jana Ámose Komenského: “Ne ze souhlasu, ale z pochybnosti se rodí pokrok.”
Jak spolupracovat s rodiči a jak vést dílny pro rodiče bylo další téma tentokrát Petry Prokopové Machalové. Tady jsme přispívali našimi zkušenostmi i my a odnášíme si několik úkolů pro rodiče s krychlemi a dřívky, které nasedají na principy Hejného matematiky.
Cíle učení a sebehodnocení, oblast na kterou se v naší škole zaměřujeme, přinesla Tereza Kottová. Seznámila nás s hodinou matematiky v pátém ročníku, kde si děti samy určily cíl toho, co se chtějí naučit v tématu desetinných čísel, poté směřovaly aktivitami ke dvěma zvoleným cílům a nakonec si naplnění cílů zreflektovaly pomocí exitky. I u nás ve škole věříme, že směřování k cíli učení a jeho zvědomění, sbírání důkazů o učení, sebehodnocení dětí a uvědomění, kde na cestě k naplnění cíle jsou a co potřebují a prorůstová zpětná vazba učitele přispívají k tomu, aby se děti učily naplno a s radostí. Setkání s Terezou Kottovou bylo ukončeno slovy: “Škoda každé činnosti, kterou udělá učitel a může ji udělat žák a škoda každého slova, které řekne učitel a může ho říci žák.”
Přednáška Radima Šípa o výzkumu kognitivních procesů TIMSS nás zavedla do problematiky výzkumů a jejich interpretace. I když byl výzkum orientovaný na “kupecké počty”, dopadl pro Hejného děti dobře. H žáci dopadli lépe ve slovních úlohách a v ostatních úlohách neprokazovali horší výsledky. Selhávali pouze v rýsování. Nepotvrdilo se, že H žáci 4. ročníků by měli matematiku raději, než žáci vyučováni klasickou metodou. Co ovšem výzkum nedokázal změřit a porovnat je sociální učení a abstraktní myšlení. Pan Šíp položil filosofickou otázku, jestli nám jde jako společnosti o to, abychom rozvíjeli abstraktní myšlení nebo mechanické počty.
Neurologické poznatky učení představila Denisa Dengrová. Bylo nesmírně zajímavé poslouchat, jak funguje lidský mozek. Podle výzkumu byly dvě skupiny lidí vyšetřovány pomocí magnetické rezonance v době procesu učení. První skupina se učila ve skupině sociálním učením, druhá skupina se učila individuálně. U první skupiny byla zaznamenána vyšší aktivita mozku a to dokonce až pětkrát než u druhé skupiny. Výsledky učení u nich byly prokazatelně lepší. Paní Dengrová také promluvila o zrcadlových neuronech, které byly objeveny na přelomu 80. a 90. let v Itálii. U opic makaků, které loupaly ořechy, byly zapojeny stejné neurony jako v případě, že se pouze dívaly na člověka, který před nimi ořechy loupal. To potvrzuje myšlenku, že to, co dělá učitel, je velice významné a důsledkem zrcadlení je pak empatie, sociální učení a v principu i pochopení učení. Zneklidňujícím faktem ale zůstává, že organizace výuky tradiční školy nevyužívá potenciálu neurologických poznatků a nejen tradiční škola, ale i všechna testování jsou zaměřena pouze na individuální výkon.
U kulatého stolu jsme diskutovali o digitálních kompetencích v matematice a seznámili jsme se s modelem SMAR a odnesli si spoustu zdrojů a inspirace.
Na závěr jsme se ponořili do minulosti a historických souvislostí, do kterých nás uvedl Ladislav Kvasz, který vyjádřil přesvědčení, že bychom se měli cítit hrdi, že jdeme se světovým trendem a s dalšími 100 000 učiteli matematiky celého světa, kteří jsou sdruženi v NCTM (National Council of Teachers of Mathematics). Ti se věnují tzv. genetickému konstruktivismu. Cesta k němu byla složitá a my jsme se k němu dostali mnohem dříve než svět, ale naše historické souvislosti nám onu hrdost neumožnily.
A jak je to možné? V USA se kolem roku 1820 využívá praktické aplikace v matematice, v roce 1920 se matematika zaměřuje na dítě, 1950 dochází k revoluci matematiky, tzv. Nové matematice a zavádí se množiny, 1970 se zjišťuje, že množiny nefungují a vrací se k tradiční výuce matematiky, 1979 dochází k hledání a řešení problémů a 1989 se začíná budovat konstruktivistická metoda matematiky. U nás se kolem roku 1929 buduje státní školství, které má vážné problémy, 1950 se formuje socialistické školství, 1971 sem pronikají myšlenky nové matematiky. Je to v době, kdy se v USA od množin ustupuje. 1979 zavádíme množiny, 1989, kdy v USA dochází ke standardizaci konstruktivistických osnov u nás probíhá sametová revoluce a dochází k roztříštění, kdy si každá škola učí jinak.
Přitom v roce 1975 se na Slovensku koná tábor mladých matematiků a Metodické centrum v Bánské Bystrici vydává první pracovní materiály Hejného matematiky, která se zabývá genetickým konstruktivismem. Malá skupina lidí, kteří vedou matematické kroužky pro děti, které měly strach ze známek z matematiky umožňuje dětem, aby poznaly matematické hry, radost a úspěch. V USA vzniká první konstruktivistické zaměření až kolem roku 1989.
A co je principem standardů NCTM? Propojení témat, ústup od počtů, práce s daty, důraz na řešení problémů, vytváření konstrukcí řešení. Po deseti letech se však v USA proti těmto principům zvedá vlna odporu v čele s rodiči, kteří mají strach o to, že se děti nedostanou na univerzity a v čele s matematiky, kteří postrádají mechanické početní příklady. My jsme v ČR tuto fázi zažili zhruba před pěti lety.
Genetický konstruktivismus je přirozeným partnerem jedné z největších reforem matematického vzdělávání na světě. Není nutné odsouvat aritmetiku, ale není nutné ani válcovat děti násobilkou. A s touto myšlenkou jsme se rozloučili.
Děkujeme všem přednášejícím za inspirativní zkušenosti, pohledy a výzkumy a moc se těšíme na další setkání s Hejného metodou.
Mgr. Ludmila Hrušková